In-line soustředění v Německu.
In-line soustředění
Poslední dubnový víkend jsme odjeli s dětmi na krátké soustředění do Německa do oblasti Flaemingu, asi 90 kilometrů jižně od Berlína.
Proč zrovna tam? Čekalo nás přes 350 kilometrů nádherných asfaltových tratí, kde jsme jezdili na in-line bruslích a kolečkových lyžích. Trasy byly od 11-ti kilometrů až po nejdelší okruhy, třeba 90-ti kilometrové i více .Všechny trasy vedly krásnou rovinatou krajinou s malými vesničkami, udržovanými zahradami a každou chvíli jsme se mohli občerstvit v různých hospůdkách. Tam se jim může o našich kopečkách zdát.
Ubytováni jsme byli v kempu- v chatkách. Jídlo jsme si vezli s sebou a počasí bylo objednané- sluníčko a teplo! Co více si přát?
Vyjížděli jsme v pátek ráno z Benecka a po poledni jsme byli na místě. Ubytovali jsme se, najedli a hurá na to! Za odpoledne jsme ujeli téměř 40 kilometrů. Příjemným zpestřením nám bylo občerstvení na letišti, kde jsme si po téměř 20-ti kilometrech odpočinuli, zrelaxovali a pozorovali „co, kde lítá?“ A že lítalo! Zpáteční cestu jsme zvládli ve svižnějším tempu. V kempu jsme se omyli, navečeřeli, zahráli fotbálek – po sprše a v pyžamech. Dospělé překvapilo, jak brzy děti nakonec usnuly.
V sobotu nás čekal celodenní výlet. Všichni jsme vyrazili a během trasy se rozhodli, kdo a kolik kilometrů pojede. V poledne jsme po 25-ti km krátce posvačili, nechali jsme na dětech, kterou trasou se vydáme. Mysleli jsme, že nejstarší děti by mohly zvládnout přes 90 kilometrů a mladší poloviční trasu. Dlouhou trasu chtěl jet nakonec jenom Tomáš Holman a s ním i 2 dospělačky – to pro jistotu, kdyby se cestou náhodou něco přihodilo. Ostatní dospěláci si vzali pod křídla zbytek dětí. Na dlouhou trasu jsme museli, jak se říká: „Šlápnout do pedálů.“ Čekalo nás ještě 70 kilometrů a stihli jsme i zmoknout. To jsme netušili, že na mokrém a hladkém asfaltu budeme jako „koza na ledě“. Přes 10 kilometrů se nedalo pořádně odrazit. Déšť ustal. Na 50. kilometru jsme se občerstvili, doplnili energii a po necelé hodině opět vyrazili. Únava už byla znát. Copak? Doprovodu to jelo na bruslích samo, ale Tom jel na kolečkových lyžích. Ty tolik nejely, proto musel vynaložit mnohem více úsilí než my. Pral se s trasou statečně! Cesta utíkala, každou chvíli jsme míjeli nějakou vesničku a kilometry ubývaly. Druhá a zároveň poslední zastávka bylo naše známé letiště. To už jsme byli za humny, zbývalo nám 20 kilometrů. Poslední kilometry jsme zvládli v rekordním čase a do kempu jsme dorazili před sedmou hodinou.
Druhou skupinu stihla i bouřka, ale všichni se včas schovali a vše přečkali ve zdraví. Zvládli ujet 44 km a do kempu dojeli po 16.hodině v pořádku!!! Samozřejmě, že nějaké pády byly, nějaké puchýře a otlaky taky. S tím se muselo počítat, ale děti byly statečné!
Ten večer už nikdo nehrál fotbálek, všichni seděli a sdělovali si, co koho bolí a kde píchá.
Poslední den – v neděli dopoledne jsme měli naplánováno asi 20 km.To aby děti najely těch slibovaných 100 km!! Po ránu bylo chladno, vypadalo to, že i zmokneme. Mysleli jsme si, že ani nikam nepojedeme, protože před 9.hodinou se u dětí v chatce nic nehýbalo. To byla „zlatíčka“. Museli jsme se přesvědčit, jestli tam vůbec jsou. Děti tam byly a měly půlnoc. Chvíli nám trvalo, než jsme je vyhnali z postelí.
Na poslední kilometry jsme vyjeli po 10.hodině. Počasí bylo nakonec slunečné, užívali jsme si to.
Po absolvování trasy jsme se naobědovali, sbalili si věci a po 14.hodině jsme vyrazili k domovu.
Vše se vydařilo ke spokojenosti dospělých a myslím, že i dětí. Kilometrů jsme najeli moc a moc. I přes únavu a všemožné bolístky děti zajímalo, jestli se pojede příští rok zase.
TAK PROČ NE??? Eva Šírová
